Tripartita World Of Warcraft Fórum
RegistraceHledatFAQSeznam uživatelůUživatelské skupinyPřihlášení
Příběh - Woozie

 
Toto téma je zamknuto, nemůžete zde přidávat odpovědi ani upravovat své příspěvky!    Obsah fóra Tripartita - ARCHIV - World of Warcraft Fórum » 3P Movies & Tales Zobrazit předchozí téma
Zobrazit následující téma
Příběh - Woozie
Autor Zpráva
Woozie
Tripartiťák
Tripartiťák


Založen: 15.6.2006
Příspěvky: 1593
Bydliště: matička Praha

Příspěvek Příběh - Woozie Citovat
Woozie - příběh gnomky
Prolog
Byl mrazivý večer a v lesích Dun Morogh lehce sněžilo. Ani náznakem nebylo znát, že by se právě teď tak blízko dělo něco tak strašného. Ale bylo tomu tak. Jen rachot zbraní a dým vycházející z podzemí poukazoval na hrůzu, která se právě odehrávala v blízkých horách, pod kterými se nacházelo město, kterému se svou technickou dominantností nemohlo rovnat žádné jiné, město, které si jeho maličtí obyvatelé vlastnoručně postavili a byli na něj náležitě hrdí, město, kam i z dalekých krajů přicházeli ti, jenž se chtěli přiučit řemeslu inženýrství, v němž byli místní obyvatelé špičkou v celém Azerothu. Město Gnomeregan.
Dnes večer ale měla sláva tohoto města nadlouho, či snad dokonce navěky, upadnout v zapomění. Ze skal, které gnomům poskytovaly po celá století útočiště, nakonec přišla i jejich zkáza. Ohavní trogové, podporovaní trpaslíky klanu Dark Iron a spolupracující dokonce s některými zrádci v řadách gnomů, přepadli město tak rychle a nečekaně, že se jim téměř nikdo nepostavil na odpor a gnomové, v zoufalství vypuštivší nádrže uchovávající radioaktivní odpad, tak zničili svůj národ ještě více - z těch, kteří přežili, se nemalá část zbláznila pod blivem radiace. Avšak některým se i tak podařilo uniknout... a více či méně ve zdraví přežít.

Kapitola 1
Bolest... zima... a zoufalství. To byly první věci, které malé gnomce prolétly hlavou, když se po tak dlouhé době probudila z bezvědomí a otevřela oči.
Ležela uprostřed lesů v Dun Morogh, schovaná pod čnějícím kořenem velkého stromu. I díky svojí velikostí zde byla velice špatně vidět, což jí patrně zachránilo život před tím, co žilo v místní divočině. A nebyla to pouze zvířata.
Chvíli pouze ležela a vzpamatovávala se z toho co zažila před pár hodinami, v její paměti se však objevovaly pouze záblesky. Její matka jí, napůl otrávenou radiací, odnášela pryč z jejich domova, zatímco její otec již dávno odešel zachraňovat alespoň zbytky města před invazí. Naštěstí potkali člověka, kněžku, která gnomku alespoň částečně vyléčila. Nedlouho poté však padla vyčerpáním a dál nevěděla nic, co se s ní dělo... až do této chvíle.
Těžce se zvedla ze země, posadila se a opřela se o strom. Oprášila sníh z hlavy a z vlasů a rozhlížela se po okolí, ale neviděla nic. Ani stopy po nebezpečí, ale bohužel, ani po její matce. Její srdce se sevřelo další strašnou ranou života. Když si uvědomila, že své rodiče už nikdy neuvidí, zabořila hlavu do dlaní a dala se do pláče.
Neplakala však dlouho. Bylo jí líto rodičů, ale přes svoje mládí tušila, že v případě, že chce přežít i nadále, slabost není tou správnou cestou. Musela se vzpamatovat a dostat se minimálně do bezpečí; pak bude mít čas na lítost.
Postavila se na nohy a až nyní si uvědomila, že vlastně vůbec neví kde je. Podle okolní krajiny nemohla být příliš daleko od domova, ale to jí na klidu nepřidalo. Spíš naopak, věděla že město nemohlo odolat náhlému útoku a že jeho okolí tedy nebude zrovna bezpečné, tím spíš ne pro gnomy. Rozhodla se, že nejlepší bude dostat se ven z lesa a doufat, že potká spřízněnou duši. Koneckonců, nemohla přece být jediná, kdo přežil, a zprávy o pádu Gnomereganu se musely dostat minimálně k trpaslíkům do Ironforge. A ti přece určitě poslali některé ze svých řad, aby hledali další přeživší uprchlíky. Jen se modlila, aby tomu tak opravdu bylo. A kdyby ne, musela by se dostat k trpaslíkům sama. Mezi stromy viděla světlo a vydala se proto tím směrem v naději, že se dostane ven z lesa. Cestou přemýšlela o tom, co bude vlastně dělat, až se dostane do vesnice - pokud tedy přežije. Ne, určitě přežije. Tím si byla jistá. Už mezi gnomy byla známá svou povahou, která jí nedovolila se vzdát, dokud to opravdu nebylo jediné řešení. A teď cítila, že možností má opravdu hodně. Do svých úvah se ale ponořila až příliš.
Na poslední chvíli se vzpamatovala a rychle uskočila za strom. Světlo, které viděla, ani v nejmenším neznamenalo kraj lesa. Byl to oheň, který si zde založila trolí hlídka. S tím gnomka nepočítala - věděla, že v místních krajích žijí trolové, ale myslela, že pouze v jeskyních. To však zjevně nebyla pravda. Její srdce bušilo jako o závod, ale ona na sobě nedala nic znát. Musela si uchovat chladnou hlavu, jestliže chtěla přežít. Vykoukla ven, aby si troly opatrně prohlédla.
Na první pohled však viděla, že její nervozita nebyla nyní až příliš na místě. Oba trolové leželi kolem ohně a hluboce spali, své zbraně schované a odložené na hromadě. Zjevně nepočítali s tím, že by zde mohli na něco nebo někoho narazit - stejně jako s tím nepočítala gnomka. Ted ale viděla, že má výhodu. Mohla v klidu změnit směr a najít cestu z lesa jinde a to jí taky jako první napadlo. Když ale znovu pohlédla na troly, její myšlenky se ubraly úplně jiným směrem.
Neohroženě vyšla zpoza stromu a šla směrem k místu, kde měli trolové odloženou svojí zbroj. Uchopila jeden z mečů. Byl jí snad trochu velký, ale měla-li mít šanci na přežití, potřebuje zbraň. Naštěstí už s některými zbraněmi cvičila, v čemž byla mezi gnomy taky poměrně vyjímkou. Ani brnění jí nebylo na škodu, ve svém chatrném oblečení si připadala jako snadná kořist. Chtěla ještě vzít nějaké jídlo z batohu jednoho z trolů, ale v tom za sebou uslyšela zvuk a obávala se nejhoršího. Otočila se přesně v okamžik, aby uviděla zvedajícího se trola, ještě téměř neprobuzeného. Zpanikařila, ale věděla že utíkat nemá smysl. Musela bojovat.
Vrhla se kupředu a uštědřila nepřipravenému trolovi zásah mečem do ruky. V hrůzostrašném výkřiku z jeho hrdla byla slyšet směsice bolesti a překvapení, když z jeho paže vytryskla krev. Kurážná gnomka však mezitím provedla další výpad, tentokrát do nohy. Trol si uvědomil, že bez zbraně a bez brnění nemá naději a dal se na útěk, s poraněnou nohou však nedoběhl daleko a záhy se skácel mrtvý k zemi.
V zápalu boje však gnomka zapoměla na druhého nepřítele, očividně probuzeného hlukem při boji. Ten k ní teď přišel zezadu a ač neměl zbraň, síla jeho pěsti byla dostatečné, aby maličkou gnomku srazila k zemi. Toho troll využil a nakopnul jí, až odletěla k nejbližšímu stromu. Tím jí však nevědomky poskytl čas se vzpamatovat, což si uvědomil, až když se s mečem v břiše klátil k zemi.
Gnomka ještě chvíli nevěřícně zírala, co vlastně dokázala. Potom už jen chladnokrevně sebrala štít, na kterém jeden z trollů ležel, vodou z jejich zásob si umyla stopy po krvi a vydala se dál na cestu. Už ale tušila, že to zdaleka nebude tak snadné, jak si v prvních chvílích mohla bláhově myslet.

Kapitola 2
Konečně byla venku z lesa. Šplhala se na horu, aby měla rozhled do krajiny, kde doufala že uvidí vesnici nebo alespoň osamocené stavení. I kdyby opuštěné, bylo by to místo, kde by se snad mohla v teple a bezpečí poprvé po dlouhé době pořádně vyspat. Několik posledních dní se jí odpočinku dostávalo pouze na tvrdé a prochladlé zemi v lese a jediným jídlem jí byli zvířata, která se jí neopatrně připletla do cesty. Až teď děkovala za to, že se naučila rozdělávat oheň.
Dosáhla vrcholu a v dálce pátrala očima po čemkoli, co by naznačovalo přítomnost lidí. Ještě že je mi nakloněno počasí, pomyslela si při pohledu na pláně Dun Morogh, věčně schované pod vrstvou sněhu, dnes však vzácně obdařené slunečními paprsky. Ani to jí však nepomohlo v jejím pátrání. Ať se snažila sebevíc, neviděla žadnou osadu, chatrč, stan, prostě nic - cesta na úpatí hory se zdála být tím jediným, co zde zanechala civilizace. Gnomka si povzdechla. "Ale co," řekla si nakonec. "Když už jsem se dostala až sem, musí to být znamení. Ta cesta mě někam zavede." Povzbuzena těmito myšlenkami začala pomalu slézat zase dolů, aby se dostala na onu cestu.
Zatímco šplhala ze skály, ochladilo se a spustil se prudký vítr, který jí znesnadňoval cestu. Když dosáhla cesty, padal navíc už poměrně hustě sníh a nebylo vidět ani na krok. Gnomka, klepající se zimou a stěží se držící na nohou, se ještě více zahalila do pláště a vyrazila, s vidinou tepla a klidu na místě, kam doufala že dojde, ať by to bylo kdekoli.
Několik hodin probíhala její cesta jednotvárně. Počasí nutilo zvířata nevylézat z jejich skrýší a i trolové, kteří tudy obvykle chodili, zůstali ve svých obydlích. Pak ale přišlo něco, s čím nemohla počítat. Zničehonic, uprostřed ledových polí, cesta končila, jako by ji někdo vygumoval z povrchu země. Tohle bylo na gnomku moc. Putovala už moc dlouho a potřebovala si odpočinout. Zalezla proto k nejbližšímu stromu, položila se do závětří za jeden z kořenů, zamotala se do svého pláště a zanedlouho bez větší snahy usnula.
Probudily jí až dva neznámé hlasy, ve stále zuřícím vichru těžko slyšitelné.
"Langarre, pocem, tady něco leží!"
"To bude nějaký mrtvý zvíře, v tomdle počasí muselo dávno umrznout. Nech to bejt, musíme se vrátit, ať vo nás nemaj ve vesnici strach."
"Ne, počkej, to neni zvíře! To je... to je gnom!"
"Gnom? Ten taky nemoh přežít, zabily by ho zvířata. Eště se divim, že se dostal až takle daleko vod toho jejich města, potom co se stalo. Mysel sem, že ti co eště nedošli k nám, zustali někde vzadu. Asi ho sem vodneslo nějaký zvíře."
"No, asi máš recht. Nehejbe se, asi zmrznul."
Gnomka slyšela kroky trpaslíka, jak od ní pomalu odchází. Sebrala poslední síly a posadila se.
"Počkejte... já nejsem mrtvá..." řekla vysokým, ale slabým, sotva slyšitelným hláskem.
Trpaslík, který jí předtim zahlédl, se nevěřícně otočil a když viděl, že gnomka, kterou považoval za mrtvou, změnila polohu, zděšeně zařval.
"Fuj, tys mě vyděsila! Ty žiješ? Langarre, dej sem aspoň plášť, musíme tu chuděru zahřát! Ať vidí, že trpaslík se umí vo svoje lidi dobře postarat! Jak se menuješ, maličká?"
"Jmenuji se..." zamyslela se. Své jméno skoro nepoužívala; doma v Gnomereganu měla velice málo přátel a říkali jí tak vlastně jenom rodiče. Od té katastrofy si na něj zatím vůbec nevzpomněla. "Woozie. A vy, páni trpaslíci?"
"Já sem Haggil," řekl ten, který se ji právě pokoušel zahřát pláštěm toho druhého. "A todle je Langarr. Normálně děláme hlídky daleko vodsuď, v Loch Modanu, ale teď král vyhlásil pohotovost a stahnul hodně lidí sem, aby se pokusili najít eště nějaký další z vás, co přežili a nedošli daleko. Osobně bych nikdá nečekal, že někoho najdem, ale asi sem se mejlil! Máte štěstí, že vás někdo našel, paničko. Nebejt nás, mohla ste narazit na nějaký zvíře, který by tak malou jako vy rozcupovalo natošup. A trolů tady taky nepobíhá málo. Je to hrůza, jak je tu poslední dobou nebezpečno. Jak se vám vůbec podařilo dostat se sem?"
"Počkej, Haggile, musí bejt uplně mrtvá. Vemem jí sebou, dáme jí najíst a pak ať vypráví, ne?" Otočil se na gnomku. "Můžeš chodit, nebo tě máme rači vodvíst?" Až teď si Woozie všimla medvěda, který Langarra oddaně doprovázel. Tak špatně na tom však ještě nebyla. "Půjdu sama, děkuji."
"Jak chceš. Tak teď už ale fofrem, už tak máme zpoždění! Brewnall na nás čeká, spolu se svými napěněnými korbely a dámičkami radost pohledět!"
S těmito slovy se všichni tři vydali napříč mrazivou pustinou. Woozie šla sice pomalu, ale trpaslíci zjevně pochopili že rychleji nemůže. Byla naprosto vyčerpaná a těšila se, až konečně dorazí do cíle své cesty.

Kapitola 3
Brewnall Village. Pouze malá trpasličí osada uprostřed Dun Morogh, tvořená pouze povozy a stany, se stala pro Woozie úkrytem a místem, kde se konečně dočkala klidu po tolika strastiplných dnech. Její zachránci z řad trpaslíků jí sem dovedli a ona byla schopná jen ulehnout do stanu, na postel vystlanou kůžemi, a usnout vysílením.
Spala dlouho, celý den a noc. Když se probudila, cítila se mnohem lépe. Už jí nic nebolelo a těch pár ran, co předtím utržila, jí patrně někdo z trpaslíků ošetřil. Zůstala ale v posteli; přemýšlela, co udělá teď. Mohla by se usadit někde v okolí a žít klidný život. Byla ale teprve mladá gnomka a neměla se jak živit. Mohla se ale naučit nějakému řemeslu od trpaslíků... nebo i od gnomů. Nemohlo být málo gnomů, kteří utekli, když se jim podařilo přesvědčit i krále trpaslíků, aby pro ně poslal hlídky, o které musel oslabit vzdálenější oblasti svojí říše. A to rozhodně nebyla malá oběť, v době, kdy celá Aliance byla pod neustálým tlakem ras Hordy. Vlastně podle toho, co Woozie kdysi zaslechla, měli gnomové jakousi svojí "čtvrť" i v samotné Ironforge. Dávalo by smysl, aby se většina uprchlíků soustředila právě tam. Ale sama si nemohla být ničím jistá. Musela se někoho zeptat.
Převalila se a otevřela oči. Až teď si všimla, že není sama. Přímo vedle ní seděl Haggil, mladší z obou trpaslíků, kteří jí dovedli až sem. "Ááá, konečně si vzhůru. Už sme vo tebe začínali mít strach."
"Není důvod. Je mi mnohem líp než předtím. Jsem vám oběma moc vděčná."
"Je to naše práce, milostpaní! Ale teď bych se vsadil, že máte hlad, co?" trpaslík už měl zase svojí obvyklou dobrou náladu.
"Pravda, něco bych snědla," odpověděla Woozie a poprvé po několika dnech se usmála. Byla ráda, že s někým mluví a že už tak brzy má někoho, na koho se může spolehnout.
"Tak poďte! Jen škoda, že vám nemůžem dát takovou péči, jakou by si tak vzácnej host zasloužil!"
"To jsem tu až taková vzácnost?" zeptala se překvapeně Woozie, zatímco se zvedla a zamířila s trpaslíkem ven.
"Popravdě docela jo. Moc gnomů tady nepotkáváme. Většina jich je furt zalezlá v těch svejch laboratořích a kutěj něco s těma svejma strojema. Bez urážky," dodal Haggil, když viděl ne zrovna nadšený pohled, kterým ho gnomka obdařila. "Sem vůbec zavítá málo lidí. Je to tu takovej konec světa. Některý tady donedávna vůbec nevěděli, jak vypadáte. Pochopitelně, posledních pár dní se jich tu vystřídalo docela dost..." zarazil se vprostřed věty, aby se náhodou nedotkl slabšího místa.
"To po tom útoku, ne?" překvapila ho svojí otrlostí Woozie. Vycítila, že teď má šanci získat odpověď alespoň na některé své otázky. "Prošlo jich tudy hodně?"
"Hádal bych, že skoro všichni. Nevede tudy moc cest a todleto pro ně byla jediná vesnice blíž než Ironforge. Ale nikdo se moc nezdržel. Chtěli bejt co nejdál od... toho všeho, jesli mi rozumíte."
"Při pohledu na jejich domovy na horizontu a při pomyšlení, že už je to všechno asi navždy pryč, to by se ani vám nechtělo zustat."
"Mno, to asi ne. Ale vám to, zdá se mi, nějak nevadí?" zkusil to trpaslík. Tahle gnomka mu připadala čím dál tím víc podivná. O gnomech toho vůbec nevěděl moc, ale měl o nich představu jako o pološílených inženýrech kteří nevylézají z dílny, nebo o čarodějích, kteří už odsud dávno odešli a stejně jako o čarodějích jiných ras je o nich vědět velmi málo. Oboum těmto možnostem se tahle gnomka vymykala.
"Bolí mě to. Možná víc, než to navenek vypadá," přiznala, spíš sama sobě než Haggilovi. "Ale tím, že odejdu jako ostatní, moje lítost nezmizí. Možná na ní zapomenu, ale to je rozdíl. Když člověk něco hrozně chce, nemusí se o to z různých důvodů pokusit, ale věčně to v něm bude hlodat. Víte, co mám namysli?" zeptala se radši, když si uvědomila že mluví spíš sama pro sebe.
"Asi to chápu," řekl trpaslík a v myšlenkách se vrátil zpátky na zem. "Ale támdle v tom stanu na vás už čeká Langarr s jídlem. Najezte se pořádně, čeká nás dlouhá cesta!"
"A smím vědět kam?" zeptala se rádoby mimochodem Woozie.
"Do Kharanosu. Vracíme se zpátky do Loch Modanu, příkazy shora. Vás tam asi necháme, budete asi chtít do Ironforge, nemám pravdu?"
"Jestli tam utekli všichni, asi mě to tam zavede taky."
"Uplně všichni ne. Některý zustali v Kharanosu nebo se různě rozutekli po světě. Ale nejvíc jich asi bude v hlavnim městě. No nic, jdi za Langarrem, dá ti najíst. Já už musim jít. Ale eště si promluvíme," zakončil Haggil a vydal se opačným směrem.
"Zatím," rozloučila se gnomka a vydala se do nedalekého stanu za druhým trpaslíkem.
Takže měla v základě pravdu. Většina ostatních, co přežili, se uchýlila k trpaslíkům do Ironforge. Představa žít s nimi a v klidu se věnovat nějakému řemeslu se jí docela zamlouvala. Ale ač pocházela z inženýrské rasy, na tohle neměla povahu. Ale práce s kovem se jí zamlouvala a gnomů kovářů moc nebylo, byla by originální. Navíc by mohla pochytit něco od trpaslíků. To ukáže ale čas, řekla si, když vcházela do stanu.
"Zdravim, Langarre," poznala Woozie druhého ze svých zachránců, už podle medvěda, který na něj poslušně čekal venku.
"Áááá, konečně vzhůru, naše maličká?" usmál se na ní. Bylo vidět, jak ho těší, že nedělal pochůzky nadarmo.
"No jo. Haggil říkal, že se mám najíst, než vyrazíme dál."
"Měl pravdu. Nebejt tebe, už sme dávno vyrazili. Ostatní už se stahujou; my dva byli snad jediný, kdo někoho našli. Měla ste štěstí."
Větší než si myslíte, problesklo Woozie hlavou, když si připomněla svou cestu z Gnomereganu až sem. "To věřím," řekla nakonec trpaslíkovi.
"Doufám, že vám s tim jídlem stačí málo," povzdechl si Langarr. "Místní už maj sami málo a zásoby, co sme si nesli s Haggilem, se pomalu tenčej." Poté jí mlčky podal kus slaniny a trpasličího chleba.
"Díky," řekla na to gnomka. Doufala sice v něco víc, ale byla vděčná za jakékoli jídlo.
Chvíli jedla sama, když Langarr odešel nakrmit svého medvěda. Pak se vrátil a zjevně nevydržel se nezeptat.
"Jak ste se dostala vlastně skoro až sem? Neni možný, že ste cestou na nic nenarazila. Zvířata, trolové a bůhvíco eště."
Woozie očekávala tuhle otázku. "Samozřejmě že jsem něco potkala. Pár medvědů a vlků se mi připletlo do cesty. A dva trolové."
Trpaslík si jí chvíli měřil pohledem. Bylo na něm vidět, že jí nevěří. "A to ste šla sama?"
"Ano, sama," přitakala gnomice.
"To neni možný," nevěřil trpaslík. "Sama ste zvládla dva troly?"
"Popravdě řečeno, spali," musela uznat, "ale když jsem jim prohledávala zásoby, probudilo je to a musela jsem se jich zbavit."
"A vy... ste je zabila? Dva troly, bez pomoci?"
"Odkud myslíte, že mám ten meč a brnění? Je vidět, že tady moc gnomů nepotkáváte. My si ve zbraních zrovna nehovíme, a když už, tak dynamity a jiná technika. Ani já jsem snad nikdy neviděla nikoho z nás s mečem nebo tak. Uznejte sám, že ke gnomům se to nehodí."
"Pravda, pravda..." Langarr nevěděl, co říct. On sám by neměl s dvojicí místních trolů problém, ale tohle maličké stvoření?
"Nevěříte mi. Je to na vás vidět, že ne. Já nevím, jak se mi to povedlo. Ale už bych to nechtěla zažít. Minimálně ne za stejných okolností."
"Sama ste řekla, že představa gnoma s mečem v ruce je poměrně zvláštní," vymlouval se trpaslík. "Nemůžu říct, že vám věřím. Ale nenapadá mě jinej způsob, jak byste naživu došla až sem, jesli ste neměla moc velký štěstí."
"Třeba vám to ještě dokážu," uzavřela Woozie, protože právě dojedla. "Můžeme vyrazit, nebo se ještě musí něco udělat?"
"Všecko sme s Haggilem připravili. Už se těšíme zase domu. Sbalte si, za chvíli se vydáme."

"to be continued"...

_________________
Woozie - gnome warrior 4 life, historik a archivář Azerothu
"hádat se na WW je jako soutěžit na paralympiádě... když vyhraješ, stejně si kripl..."
24.prosinec 2006, 12:46 Zobrazit informace o autorovi Odeslat soukromou zprávu Odeslat e-mail ICQ
Zobrazit příspěvky z předchozích:    
Toto téma je zamknuto, nemůžete zde přidávat odpovědi ani upravovat své příspěvky!    Obsah fóra Tripartita - ARCHIV - World of Warcraft Fórum » 3P Movies & Tales Časy uváděny v GMT + 2 hodiny
Strana 1 z 1

 
Přejdi na: 
Nemůžete odesílat nové téma do tohoto fóra.
Nemůžete odpovídat na témata v tomto fóru.
Nemůžete upravovat své příspěvky v tomto fóru.
Nemůžete mazat své příspěvky v tomto fóru.
Nemůžete hlasovat v tomto fóru.


Copyright © 2005-2018 www.tripartita-wow.com  |  Vytvořilo studio Cossi Design

Publikování nebo jakékoliv jiné formy dalšího šíření obsahu serveru www.tripartita-wow.com
a jeho přidruženého fóra jsou bez souhlasu provozovatelů stránek zakázány.
Pro bližší informace nás kontaktujte na info@tripartita-wow.com.